- Syndrom prázdného hnízda se vyznačuje pocity osamělosti, nízkým sebepojetím a v mnohých případech i depresemi.
- Prožívání tohoto syndromu se u matek a otců liší.
- Každý konec by měl být chápán především jako nový začátek!
Co to “syndrom prázdného hnízda” vlastně je?
Termín “syndrom prázdného hnízda“ začal být používán v 70. letech minulého století a je charakterizován jako soubor příznaků zahrnujících osamocení, depresi a nízké sebepojetí (postoj jedince k sobě samému). Jako první byl popsán u žen, jejichž děti (nejmladší/poslední z nich) v nedávné době opustily domov. Výzkumníci došli k závěrům, že vliv na prožívání tohoto syndromu má především frekvence a intenzita kontaktu rodičů s dětmi, které se rozhodly odejít. Roli však určitě hraje i kultura, etnikum apod. Například v Evropě existují rozdíly, kdy zejména ve státech na severu děti dříve opouštějí domácnost rodičů. Zde jsou také více podporovány tamější politikou.
Nejnovější zjištění se opírají o fakt, že “syndrom prázdného hnízda” se týká hlavně těch rodičů, kteří sami v dětství nezažili bezpečné připoutání k primárnímu rodiči (tzv. attachment). Jejich citová vazba byla buď přímo nejistá a nebo v dětství prožili bolestivou ztrátu jednoho či obou rodičů, čímž bylo toto spojení významně narušeno.
Jak prázdné hnízdo prožívají rodiče?
Otcové
Pro otce se tato doba může stát, možná pro někoho dosti překvapivě, velmi bolestivou životní etapou. Muži se totiž v tomto časovém období, na rozdíl od ostatních vývojových fází, více orientují na rodinné a citové vztahy a například mohou začít litovat, že se svými dětmi netrávili dostatečné množství společného času. Otcové se také hůře vyrovnávají se změnou asymetrické role na symetrickou. Jsou zvyklí jednat racionálně a zároveň v konfliktu s dětmi plně využívají své nadřazené pozice. Proto špatně zvládají ztrátu své moci, kterou byli celou dobu zvyklí používat, a o kterou při odchodu dětí z domova přicházejí.
Matky
Syndrom prázdného hnízda u matek s sebou nese spousty následků, které se projevují jak na úrovni chování, tak na úrovni emocionální. Existují matky, jež odchod dětí vidí spíše kladně, například jako novou časovou dotaci pro své vlastní potřeby. Avšak může se stát, že některá z maminek věnovala svým dětem veškerý svůj volný čas a rodina se pro ní stala smyslem života, a proto odchod dětí prožívá velmi obtížně. Pro některé z nich navíc může odloučení znamenat potvrzení o jejich aktuální neužitečnosti a zbytečnosti. Ženy často jednají emotivněji, z toho důvodu se u nich může objevit jednání v afektu, zuřivost, citové vydírání, vynucování pozornosti a jiné způsoby si potomka nějakým způsobem udržet - většinou si toho však nejsou vědomi a nebo nechtějí ani připustit. Tak pozor na to..
Jaký má dopad odchod dětí na psychiku rodičů?
Obecně lze říci, že odchod dětí mnohem lépe zvládají ti rodiče, kteří nachází potěšení i v jiných aspektech života než jen pouze v rodičovství (což se ale nerovná “zanedbávání” dětí!). Může se jednat například o úspěšnost a spokojenost v jejich zaměstnání. I v případě, kdy rodiče úspěšně a správně zvládali svoji rodičovskou roli, zajisté se jim nově osamocený domov v různé míře promítne do jejich základních psychických potřeb, a to konkrétně:
- potřeba stimulace: rodiče po odchodu dětí mají najednou čas na činnosti, které do této doby nestíhali. Zároveň mohou začít pociťovat osamění.
- potřeba orientace a učení: musejí se adaptovat na novou životní roli a najít si další životní smysl. Taktéž je na místě si uvědomit samostatnost dětí a smířit se s vlastním přicházejícím stářím.
- potřeba citové jistoty: po odchodu dětí se jejich vzájemný vztah trochu změní – citové vazby bývají vyrovnanější.
- potřeba seberealizace: rodiče si musejí určit další bod své seberealizace.
- potřeba otevřené budoucnosti: je nutné nasměrovat vidinu své budoucnosti na nový cíl.
Jak se pozmění vztah mezi rodiči?
Teoreticky se jedná o obnovení soužití rodičů jako páru, kterému po mnoha letech odpadá starost o potomky s možností soustředění se jen na svůj vztah mezi sebou. Co ale může být překážkou, tak je to, že si pár začne procházet jakousi druhou vývojovou krizí zapříčiněnou osamostatňováním dětí, které byly dosud jakýmsi pomyslným “mostem” jejich společného soužití.
Navíc v tomto období obecně dochází ke zhoršování fyzického stavu, obavám ze stárnutí a u žen navíc nastává období menopauzy (jež může doprovázet psychická nestabilita apod.). Pokud pár zjistí, že bez dětí je jejich vztah prázdný a beze smyslu, mohou se začít množit úvahy o rozvodu. Pokud partneři tuto krizi přečkají, tak se naopak po několika letech lze dočkat dalšího sbližování, poznávání se a užívání společného času, který mají opět jen pro sebe.
Na co si dát pozor ve vztahu k dětem?
Na odstěhování dětí zřejmě žádný rodič nebude nikdy dokonale připraven, i když s touto nevyhnutelnou situací počítá, v tom lepším případě, dostatečně v předstihu. Je dokonce možné, že tento strach z odstěhování dožene ne jednoho dospělého k rozmlouvání této nové životní etapy. Avšak nedělejte to! Toto není cesta a naopak celou situaci to jen zhorší. Stejně k tomu, ve zdravém případě, vždycky nakonec dojde. Proto se tedy pokuste zvolené načasování přijmout a zkuste jim v tom nebránit.
Pokud ve vás v této, i pro ně dosti nelehké, situaci najdou oporu a pochopení, budou se na vás moc rády obracet jako tomu bylo doposud. Buďte tu pro ně, nabídněte jim pomoc, ale nechte je vše si zařizovat už jen podle sebe. Jestliže se navíc přimějete sdílet s nimi radost, případně obavy, z nového začátku, možná se váš vztah naopak utuží. Proto se tedy není čeho obávat - vaše pouto odstěhováním nezmizí (pouze se pozmění).
Nakonec: jak tedy “syndrom prázdného hnízda” zvládnout?
K úspěšnému překonání “syndromu prázdného hnízda” je vhodné volit adekvátní strategie, které rodičům pomohou jejich aktuálně změněnou životní situaci zdravě zvládnout. Jako první je zapotřebí začít znovu rozvíjet komunikaci v páru, která po období, kdy se v rodině pohybovaly děti, značně stagnovala. Určitě není na škodu začít hledat nové zájmy, které by pro daného jedince mohly být i značně smysluplné – například zapojení se do dobrovolnictví, vzdělávací kurzy či cestování.
Na co si ale dát v pozdějších dobách extrémní pozor, je situace, kdy se otec či matka výrazněji angažuje v životě svého, již dospělého a odstěhovaného, dítěte, které již samo založilo vlastní rodinu. Mnohdy bývá snahou těchto rodičů dokázat svému dítěti, že na něj stále pamatují a že jsou schopni pro něj obětovat více než jejich aktuální partner/ka. Výsledkem ovšem může být i rozvrat rodiny dítěte, což tito rodiče často chápou jako potvrzení své domněnky a rozhodně to vytoužené celoživotní štěstí nepřinese.
Co si z toho vzít?
Syndrom prázdného hnízda se určitě pro ne jednoho rodiče stává dalším nelehkým životním obdobím. V této době totiž rodiče musejí přijmout fakt, že se z jejich dítěte už doopravdy stal dospělý (i když samozřejmě rodiči zůstanou po celý život). Je tedy nutné, aby nejprve dostatečně opečovali sami sebe a cítili se dobře a až potom zajistili fungování “nově vzniklého” vztahu s druhým rodičem. Jako poslední by se měli snažit správně a vhodně angažovat v nově pozměněném poutu mezi nimi a již odstěhovaným dítětem.
